Autorka: Adéla Koňaříková

Dívala se na sebe do zrcadla. Její laní oči zarudly slzami. Vytvořil se kolem ní oblak smutku, který začal odhánět zbytky dětství. Mikádo a ofina, které si sama v koupelně nešikovně ostříhala, ji znechucovaly. Chtěla zapomenout, a tak všechny vzpomínky zapletené v jejích medových vlasech odstřihla.

Dětství zmizelo. Na obraz malé holčičky v holínkách, až po kolena brouzdající potokem, se začal usazovat prach. Berušky zalezly do keřů. Vílí domečky se rozpadly. Třpytky odfoukl vítr. Na soví koberec někdo vylil inkoust. Cukr. Káva. Limonáda. Čaj. Rum. Bum.

Neuvízl někdo v těch ustřihnutých vlasech? Vzdálené vzpomínky se jí rozmazávají.

„Broučku, pojď za mnou.“

Babička sedí v křesle a má v klíně sudoku.

Leží zachumlaná v peřinách a usíná při pohádce a letní bouři.

Jahodové knedlíky se šlehačkou si cpe do pusy tak hbitě, že ji babička okřikne: „Nemusíš jíst tak rychle, nikdo ti to nesní.“

Zkouší své nové kolečkové brusle. Bum. Práh zastavil její jízdu. Rozplácla se na zem. „Babii,“ vzlykne. Pevné ruce ji postaví na nohy a rovnou posadí na židli. „Počkej, já ti to pofoukám,“ pošeptá jí do ouška. „Ale to tak hrozně bolíí.“ „Neplakej, do svatby se to zahojí.“

Pohltila ji spirála zapomnění. Srdce jí vypadlo z hrudi do umyvadla a zmizelo v trubkách. Dětství pryč. Léto u babičky pryč. Černý pohřeb. Malé dítě nahradilo zarmoucené děvče, které se ztrácelo v návalech slz.

První léto bez babičky. Luční kvítí se točí kolem ní. Ona se točí v něm. Jejich barvy jí připomínají babiččiny oblíbené šaty.

Poslední školní výlet. Sedí u ohně se spolužáky. „Počítám nebe, pusy, co nedostanu,“ zpívají ostatní. V plamenech zahlédne babičky úsměv. Oranžovo-červené stužky žáru jí barví obličej vzpomínkami. Tváře jí hoří horkem. Představuje si ji. Dotýká se jí ramenem a hladí ji ve vlasech. „A pak hoře se skutálí do jedné básně, ta báseň se vsákne a na zemi zasněží.“

Má na dlani purpurové moře. Vlnění mořské hladiny hledá v její hlavě smutek. V cikádách slyší, jak babička šeptá, že jí chybí svět. V borovicích cítí samotu. Nechává se omámit postupně ztmavující se oblohou, petrolejovým vlnobitím a šedým oparem, který si znovu našel její srdce.

Bělostné lilie má zapletené ve vlasech. Sedí pod vrbami ve svatebních šatech. Barevné lampionky svítí láskou na všechny hosty. Její pohled se upíná na stříbrné jezero. V jeho odlesku se leskne všechno, co si kdy přála. Pak spatří v dálce bílou šmouhu. Pluje blíž a blíž. Labuť. Vzpomene si na ni. Zaskočí ji smutek. Zůstane jí v krku, když se snaží něco říct. Okolí se jí rozmaže a oči se promění ve sklo.

„Do svatby se to zahojí,“ blikne jí hlavou.