Autorka: Monika Šurinová

Jak nádherný den! Po dlouhé době, kdy nabírala sílu v náruči svého mocného otce, může opět sejít dolů a tančit. Hradba z mraků už ji nevězní. Češe své dlouhé, zlaté vlasy a brouká si radostnou píseň. Rychlý polibek otci na tvář, zamává a volným pádem se snáší k zemi. Tam tančí. Její kroky jsou lehoučké a při každém dotyku bosých chodidel vzdává úctu matičce Zemi. Tu pohladí jemný kvítek, tu jiný letmo políbí. Pak, příjemně znavená, lehne do měkké trávy, která se kolem ní krásně zelená a čte dávno zapomenuté příběhy, které se ukrývají v lehounkých bílých mracích. Zavře oči a představuje si, že je součástí těch příběhů.

Jemný dotyk kočičí srsti v ní probouzí něžnost. Přitáčí se k tomu roztomilému zrzavému stvoření, které se k ní přišlo ohřát a poživačně boří do jemného kožíšku své sluneční prstíky. Kočka vrní a přetáčí se na záda, tak aby jí teplo mohlo polaskat i bříško. Její vrnění je pro sluneční princeznu písní vděku. Ale sluneční dívka dlouho v klidu nevydrží, obzvláště když všude kolem ní poskakují její sestry. S rozverným trylkem na rtech vyskakuje na nohy, chytne sestřičky za ruce a točí se s nimi dokola.

Tu na paseku vchází lidé. Sluneční princezny se smějí, skotačí kolem nich, hladí je po nahé kůži a lidé si jejich doteky užívají, aniž by věděli. Sluneční princezny milují dotyky, vědí, že jimi působí radost a to jim ke štěstí stačí. Tančí kolem nevšímavých lidí, zahleděných hluboko do sebe, zůstávají nepovšimnuty, nedoceněny, ale to jim nevadí, protože ony vědí.

Tu se pár dívek roztočí neuvěřitelnou rychlostí, vrhají odlesky, které lidi na chvíli oslepí. Jsou donuceni zastavit a jakoby se probudili z velkého snu, poprvé se doopravdy podívají kolem sebe. Konečně jsou schopni spatřit přírodu, která je s radostí vítá. Obdivují a usmívají se.

Jedna z paprsků se odtrhává od svých sester a za ní se nese zvonivý smích. Běží po kamenité cestičce a seskočí do vody, kde svými dlouhými, teplými prsty pocuchá vlasy říčních nymf vyhřívajících se v teple jejího úsměvu. Chvíli kolem nich tančí a pak běží zase dál. A říční panny jí mávají, usmívají se její rozvernosti, těší je její energie a vědí, že se k nim druhý den, až vyjde slunce, zase vrátí.