Autor: Zdeněk Bocián

Vál podzimní vítr, pod jehož náporem tančí svůj prastarý tanec koruny stromů. Hladí mě po mé tváři, jako kdyby mě toužil ukonejšit. Zahledím se na hladinu, jíž krášlí odlesky rudé záře. Záře, jež zdobí oblohu plnou přenádherných obrazců.
„Alespoň v tomto je nějaká nádhera,“ pomyslím si. Krása přírody, nikoliv života. Života plného lži a přetvářky. Chladným se stává tento svět. Kde je láska a důvěra? A hlavně, kam se poděla úcta k lidské bytosti?
Umírají, stejně jako lidstvo samo. Politika, náboženství staví zeď nenávisti, kteráž jednou přeroste v inferno války a utrpení. Lidstvo se proměňuje ve slepce, jenž sám sebe zabije. Nevěřím v něj. Miliony a miliony zemřou, kvůli falši, kvůli víře a pak zahyne v mohutné křeči, jako poslední vzepětí, kdysi dávno velké, bytosti…či pouhopouhé bestie?
Každý člověk má své pravdy a jistoty, z nichž se všechny liší od člověka k člověku. Mnozí se domnívají, že právě ta jejich pravda či jistota je správná. Co činí onu pravdu pravdou? Jistotu jistotou? My sami. My sami tvoříme ony názory, jimž tak vdechujeme život. A právě proto jen neradi měníme postoje. Postoje, jež nakonec zničí lidstvo.
Proč žít v onom pochmurném světě plné masek? Kde mě nečeká nic jiného nežli zmar? Není úsvitu. Kdepak! Rozbřesku se již nikdo nedočká. Jen bude temněji a studeněji. Lidé zapomenou cit, kteréhož nahradí apatie.
„Tak nežij,“ ozývá se syčivě z vysoké trávy, „ve ssmrti není ssmutku, není tíživosst. Jen volnosst. Odhoď přítěž,“ přemlouvá hlásek.
Dívajíc se na tiše linoucí řeku, odpovídám neznámému: „Ano, nač žít? Nač?“
„Jen malinkatá bolísstka a bude dobře,“ slyším šustění trávy.
Proč mi stékají slzy? Cožpak lidstvo má cenu mých slz?
„Au,“ syknu. Jed se šíří mým tělem. A pak si to uvědomím:
„Lidstvo se zničí, aby se nakonec našlo. Zaplatí cenu za poznání.“