Autor: David Zadražil

“Je to přece moje žena!”
“Lituji, ale vaše žena si nepřeje, aby jste jí navštívil.”
“Jak jako nepřeje, jsem přece její manžel, mám na to právo!”
“To sice máte, ale musíme respektovat přání našich pacientů.” S těmito slovy zdravotní sestra odvrátila od muže pohled a pokračovala v přerušené práci na počítači.
Karel bouchl pěstmi do umělého bílého pultu, za kterým sestra seděla, až se starý monitor na stole stejné barvy rozkymácel do všech stran.
“Tak a dost,” sestra vstala a s výhružným výrazem namířila ukazovák k východovým dveřím. “Pokud vám osobně nic není, nemůžu vás pustit dál. Okamžitě se sbalte a odejděte, nebo vás nechám vyvést.”
Sestra si na malý okamžik nebyla jistá, jestli to trochu nepřehnala. Pokud by jí tenhle cizí muž napadl, přece jen by chvíli trvalo, než by sem někdo dorazil a pomohl jí.
Karel stál na místě, pěsti pořád položené na pultu. Po chvilce přimhouřil oči, otočil se na podpatku a s hlavou vztyčenou opustil nemocnici.
“Však já se sem dostanu,” stihl ještě vykřiknout dřív, než se za ním automaticky zavřely posuvné dveře.

Naše nemocnice se pyšní novými komfortními jednolůžkovými pokoji, hlásala monstrózní tabule před nemocnicí. V jednom z těchto pokojů se zrovna baví dvě ženy. Jedna v polosedu na nemocničním lůžku a druhá v polstrovaném křesle před ní.
“Jasně, že je to můj manžel. To, co mi ale naposled udělal, je neomluvitelný,” vypráví žena na posteli. Z nočního stolku si podá hrnek s čajem a pomalu usrkne.
Kamarádka souhlasně přikyvuje. “Je dobře, žes to s personálem takhle domluvila. Nakonec by tu ještě ztropil pořádnej povyk.”
“Vstupte,” zareaguje žena na zaklepání na dveře.
Do dveří vstoupí mladá sestra. Příliš mladá na to, co se pacientce chystala sdělit.
“Dobrý den,” pozdraví s omluvným pohledem.
“Dobrý, děje se něco?” Šálek se v rukách začne třást a čaj se nebezpečně přelévá ze strany na stranu.
“Je mi to moc líto, ale musím vám oznámit, že váš manžel před malou chvílí skočil pod auto a na místě zemřel.”