Autorka: Šárka Hlavatá

Moje fantazie nikdy nepřesahovala hranice možností vystavěnou z generačního kódu mých rodičů. Moje maminka, leč neuvěřitelně chytrá žena s pevnými nervy a ráznou pěstí, se kterou zasahovala do každých těžkých situací, nebyla schopna vykompenzovat to, co ve mě zanechal můj otec. Věčný flegmatik a alkoholik. Proto, když jsem stála na Viktoriině mostě zahalena jen do černé krajkové podprsenky, kterou jsem nejenže nepoznávala, ale která byla víc jak o dvě čísla větší, čímž dávala této části mého těla groteskní výraz splasklých balónků a dívala se do nekonečných hlubin pod sebou, nedokázala jsem si odpustit myšlenku, že kdyby moje maminka, neupřednostnila lásku před rozumem, nikdy bych se do takovéto situace nedostala.

Bylo nanejvýš jasné, že moje výstavní pozadí vystavěné po rocích usilovné dřiny pití alkoholu a polehávání na všech možných vodorovných místech blízko televizního zařízení, sem nespadlo odnikud z vesmíru. Ale spíše podle toho, jak jsem hrdě tyčila své svislé tatry směrem k Londýnskému oku, se dalo usuzovat, že jsem se zde objevila z méně vzdáleného zemského objektu - hospody. Hrozně ráda bych o sobě řekla, že jsem jedna z těch vzácných bytostí, kteří dokáží kontrolovat míru alkoholu, kterou vypíjí, bohužel jsme byla přesně taková, jakou si mě moji rodiče vychovali. Což v nastalé situaci nehrálo v můj vlastní prospěch.

Z mého pohroužení a dedukování o tom, jak jsem se zde ocitla, mě vyrušil blesk fotoaparátu, jež nepatřil nikomu jinému než zatoulanému šikmookému turistovi, který i přes pokročilou noční hodinu se potuloval po městě, doufajíc snad, že zachytí slavnou lochneskou příšeru. Upozornit ho na to, že je sice ve stejném státě, ale že úplně na jiném konci země jsem neměla to srdce. Ale právě ten blesk, jež mě okradl o zrak, mě štiplavou bolestí přinesl zpátky do pár hodin před tím, kdy jsem naposledy ztratila někoho, kdo býval tím nejdůležitějším člověk v celém mém ubohém vesmíru. A já si najednou vzpomněla. Ano, naposledy jsem ztratila, tedy to jsem si alespoň myslela. Podívala jsem se na své špinavé nohy a ruce, ušpiněné od bahna od řeky Temže a konečně mi došlo, o co jsme se celou dobu snažila. Zabít se… ale ať stál nade mnou, kdo chtěl, s jasným zněním mi dával najevo, že pokud chci zakončit svůj život tady, tak si budu muset sehnat o několik čísel menší podprdu.
A tak jsem skočila, ale ne na zpět do hloubi černočerného špinavé řeky, ale na tvrdý kamenitý chodník, kde mě čekala nová budoucnost.