Autor: Šimon Votřel

Dneska jsem mámu pohladil po zádech, když chystala mrkvovej salát, nebo něco. Zčásti mě k tomu vedl rozum, chtěl jsem jí ukázat, že ji mám rád, zčásti to bylo mimovolky — asi nějakej v těch několika dnech strávených s Jůlou narozenej instinkt. Lekla se, nepohladil jsem ji už roky.
Pár hodin na to vystupuju v Pragu z vlaku, kufr zas plnej jídla a čistejch fuseklí, jdu na vzduch a pak spěchám na spoj do Pilsnu. Štráduju si to hlavní halou, lidi mi uhejbaj z cesty. To je vůbec zajímavý, vždycky si to užívám. Některý lidi se učej anatomii nebo bojový umění, já to nutkání učit se vyplácal na studium chůze. Moje chůze je po letech již jistá, rychlá, v kroku smělá a ostrá; důležitější než nohy jsou však oči. Pohled při chůzi upírám daleko před sebe, už dávno nevyhledávám oční kontakty. Protijdoucí mi pak uhýbaj z cesty. Při navázání očního kontaktu nevíte, zda dotyčný nebude mít chuť s vámi soupeřit, a to pak taky můžete prohrát a musíte z cesty uhnout vy. Pokud ale čučíte rádoby do blba, do dálky, do hlubin kosmu, lidi radši obětují těch pár kroků mimo, než aby do vás narazili — protože to by pak byla jejich chyba, oni vás viděli. Vy je také, ale to oni neví.
V 18:12 se na nástupišti 4J objevuje moje hlava. Poté i tělo, a když po eskalátoru vyjedu nahoru, tak i nohy a kufr. Nepamatuju si už ten osudný krok učiněný při opouštění jezdících schodů, pamatuji si však na kroky následující. Byly nepohodlné, nepatřičné, nezvyklé, takové, jaké kroky nemají být. Pohlédnu na svoji levou nohu a na ní obutou kanadu. Podrážka je v píči. Drží už jen na špičce. Při chůzi se roluje pod botou. Doškrundám ke dveřím vlaku, nastoupím a už se ani nesnažím hledat místo a zakempim to u protilehlých dveří.
„Do prdele,“ ujede mi. Uklidňuju se a tahám z báglu provázek, kterým podrážku alespoň zčásti zafixuju a tím se připravim na následný průzkum vagonu. Tímhle vagonem jsem už jel, jsem si jistý. Má rozbité elektronické dveře, které se tak musí otvírat manuálně a při naklonění soupravy se zavřou nebo otevřou samy — to záleží, zda je otáčka levotočivá, nebo pravotočivá. Na záchodech se dveře taky musí zavírat a otvírat ručně a nikdy jsem si nebyl jistý, jestli funguje alespoň zámek. Naštěstí jsem to ještě nezjistil.
Sedám na zem ve větším prostoru pro kola. Přichází vysokej chlap s československym vlčákem, nespustim ze psa oči, je krásnej, majestátní. Přišel doprovodit mý drahý kanady na jejich poslední cestě. Myslim na chvíle, který jsem s nima strávil. Na časy, kdy do nich ještě neteklo, na časy, kdy jsem je měl nově a co měsíc jsem je mazal. Pak už to bylo co půlrok, pak už vůbec. Myslim na Aleše, od kterýho jsem je dostal a na strejce, od kterýho je dostal Aleš. Na ty mlhavý zarosený rána, kdy jsem klepal kosu ve spacáku a kanadám trvalo hodinu od obutí, než se nastartovaly a nohy v nich nezmíraly mrazem, bylo jedno, jessi bylo léto nebo zima. Na všechny kaluže, který jsem v nich vyšláp. I na všechny hovna — kravský, ovčí, psí… možná i lidský by se našlo.
Se světlama sfištícíma v okně vagonu jak v televizi sfištěj i mý myšlenky a tak zrazu myslim i na Jůlu. Ta nemá s mejma kanadama nic společnýho, ale myslim na ni furt tyhle dny. Myslim na to, jak je krásná, když se mi třepotá v náručí, nebo jak jinak je zas krásná, když se mi v náručí stydí, nebo když se mi tam směje… Sakra, ono je jedno co mi v náručí dělá, ona je krásná ať dělá cokoliv, hlavně že to dělá tam.
Málokdo si všimne, že máš oči jak tabák. Řekl Hrabě. V knížce od něj mám vedle těch veršů nalepenejch izolačkou pár nitek tabáku, takže si to pamatuju moc dobře. Jůla má přesně takový kukadla.
Už myslim zas na kanady. Chci si pustit Trisťákovu Poslední cestu, ale celej Tristův arzenál se mi nedávno, když jsem makal u Jirky v dílně, smazal, nevim proč. Smůla. Přirovnávám moje kanady k židům za okupace. Vezou se na smrt ve vagonu, co připomíná svýma velkýma na bok vysouvacíma dveřma vagony dobytčí, ve kterých jezdili na smrt židi. Přemýšlim, zda to neni moc krutý přirovnání, ale myslim, že ne, páč k mym kanadám mám větší citový pouto, než k jakýmukoliv židoj, žádnýho totiž neznám.
V Berouně nastupuje mladá holka, co si sedne na zem naproti mně a začne si něco kreslit do notesu. Kreslí mě? Hej, holko, nakresli mě a nakresli mě v Borisově perspektivě (co je vpředu, to je největší), ať vyniknou mý kanady, jedou totiž na smrt! Asi mě ale nekreslila, nekoukala se totiž na mě vůbec.
V Pilsnu jedu od hlaváku tramvají, abych kanady šetřil. Jednička mě vezme ale jen na námko, takže most generála Pattona musim přejít pěšo. Škrundání se mísí s kodrcáním kufru po nestejně vysokejch dlažebních kvádrech, táhnu se jak smrad, kolemjdoucí si mě měří pohrdavýma pohledama, uhejbam jim z cesty. Když nejsou dobrý boty, když nejni dobrej terén, to mi jsou pak moje kráčecí tríčky k hovnu.
Kurňa, zas ty židi, co já s nima furt mám? Tentokrát se mi totiž před očima zobrazil výjev pochodu smrti. Ty židi tam tenkrát škrundali stejně jak teď já, aspoň v televizi to tak bylo. Možná si to ale rejža trochu přibarvil.
Na mostě je chlad, jde od Mže. Vždycky je na něm chladnějc. S chladem i nějakýsi smutek na mě padá. Ve tmě nevidim na řece kachny ani jiný stálý osazenstvo tohodle říčního hájemství, ale když kouknu k vodárenský věži všimnu si měsíce. Je dnes hnusnej, žlutej, větší než normálně a nevzhledně šišatej. Za pár dní ale bude úplněk, vezmu Jůlu a pojdem se na něj mrknout. Jessi teda už nebyl, já nevim, moc tohle nesleduju, čas mě teď nějak míjí… Protíká mi pod prsty jak ta Mže tady. Jednou doteče. Tak jako dotekl mejm drahejm milovanejm kanadám.