Autor: Matouš Dvořák

Nastal typický čtvrtek. Za okny pražilo slunce a zpříkra dopadalo na spálená záda všech poctivě pracujících poddaných. Jen dráb si spokojeně hověl ve stínu pod paraplíčkem a popíjel kokosové mléko.
Uplynulo dvanáct dní od doby, kdy sir Dalton naposledy vytáhl paty ze své pracovny. Tedy, nedá se říci,
že by to byla opravdová pracovna a ani že by jí tak kdokoliv jiný kromě samotného sira ve skutečnosti nazýval. Ale
přít se s ním o tom by nikam nevedlo, třebaže jediným vybavením oné místnosti bylo pouze několik přístrojů na
zmrzlinu, rozbitý automat na žvýkačky a jedna fialová voskovka.
Dveře byly po celý čas zavřené a co chvíli odtud vycházely podivné zvuky. Co tam sir Dalton prováděl, to
nikdo nevěděl s úplnou jistotou. Všichni se mohli jen domnívat. Ti bystřejší pak mohli i usuzovat a následně
rozvíjet své divoce fantastické úvahy. A jak tomu obvykle bývá, když nikdo neví celou pravdu, začaly se roznášet i
fámy. Prvně si je potají šuškalo služebnictvo jen mezi sebou, ale nakonec si někdo pustil pusu na špacír a o pár dní
později už kolovaly po celém městě.
Některé řeči byly zcela nesmyslné a dalece přemrštěné. Třeba tato – brala v úvahu ony podivné zvuky
a kombinovala je s rozbitým automatem na žvýkačky:
„Všichni říkají, že si tam postavil stroj času,“ tvrdila zarputile jedna z uklizeček.
A jiné byly zase až příliš uvěřitelné na to, aby jim někdo dokázal uvěřit. Jako tato – ta vycházela z absurdního počtu přístrojů na zmrzlinu:
„Stroj času? Nesmysl,“ odbyl ji se smíchem dráb. „Jedním okem pozoruju plantáž, kde se lopotí dělnictvo,
a tím druhým zas bedlivě koukám na to okno. Vždycky je zatažený. Ve dne v noci. To aby se nerozpustila
zmrzlina. Slyšel jsem, že se tam na několik dní zmrazí a prodlužuje si tím věk.“
Dále tu pak byly teorie, které kombinovaly trochu od obojího.
„Ale přece když se zmrazí, tak cestuje časem?!“ odvětila tvrdohlavě uklizečka, které se nelíbilo, když s z ní dráb utahuje.
„Hm,“ zamračil se dráb a uznale přikývl. Částečně proto, že ho napadlo, že na tom možná něco bude,
a částečně proto, že mu došlo, že není placený za přemýšlení, ale za bití chudých plantážníků. Usmál se a šel si pro hůl.
Ať už si o tom každý myslel cokoliv, jediný Charles znal sira Daltona natolik, aby mohl mít úplně jasno, a
to i když měl sám do místnosti vstup zakázán, což ho zraňovalo více, než by si byl ochotný připustit. Charles byl
toho názoru, že se sir Dalton v místnosti zkrátka uzamčel, aby se s nikým nemusel dělit o zmrzlinu.