Autor: Čeněk Malík

Vžum!

Stáli dva vedle sebe, dívali se jeden na druhého.

„Viděls to?“

„Ne! Ty jo?“

Oba se dívali za usazujícím se prachem na opuštěné polní cestě. Byli v kabátech, deštníky v rukou a dívali se za cestou – za něčím, co tam před chvílí bylo. Jeden držel hodinky, ale nedíval se na ně, něco ho vyrušilo.

„Vžum! A je pryč! Kdo to byl?“

„Tys něco viděl?“

„Jen koutkem oka!“

Chvíli stáli. Jeden už se chtěl obracet a hledat, druhý se díval na hodinky v ruce prvního.

Vžum!

„Teď!“ řekl první.

„Co?“ Druhý se rozhlížel zmateně. První se díval dozadu. „Zase! Teď tu byl! Vhůš a je pryč! Vžum a je zase tady!“

Druhý klepl nespokojeně deštníkem o zem. „Ale kdo? O čem to mluvíš?“

První rozhodil ruce. Pak vztyčil prst: „Vžum a je pryč, vžum, je tady, vžum a je zase pryč!“

Zase to kolem nich jen zafoukalo. Pak znova, znova, znova. Pořád to kolem nich lítalo, až si mohli hlavy ukroutit ohlížením se.

A pak klepl první druhého do čela.

„Vžům, a je pryč, vhůůš a je zase tady- a je zas pryč!“

Druhý nakrčil obočí. „Kdo?“

První se usmál, pozvedl zlaté hodinky a jemně je rozhoupal. Vhuš, vžum, vhuš, vžum…

„Kdo to byl?“ zasmál se. „Sekunda!“

A byl zase pryč. První se pořád smál a vykročil, až to kolem něj jen lítalo.

„Vžum! Važ si ho, kamaráde, už je zase pryč. Užij si každého vžum!“ zvolal. Zatímco odcházel, točil rukou deštníkem a vyhazoval hodinky vysoko do vzduchu, jen se zlato blýskalo…