Autor: Čeněk Malík

Vedu válku s pavoučími vajíčky za oknem. Objevily se jednoho večera na síti proti komárům. Malá bílá vajíčka menší než suchá zrnka rýže, řekl bych že přibližně o velikosti jáhlů, to je loupaných semínek prosa.

Nevím jistě, zdali jsou to vajíčka pavoučí. Možná, že je to nějaký jiný patvor, který se přisál na okno mého života a vysmívá se mi přes sklo. Kdoví, třeba to slouží jako líheň nenáviděných komárů, které měla ta síť zastavit. Udělat přítrž těm jejich nekonečným nájezdům se podařilo alespoň částečně podařilo, ale odveta v podobě vajíček je přesně něco, co bych od těch zplozenců pekla očekával.

Otevřu tedy okno. Nejprve jsem opatrný. Zkouším je odfouknout trochou natlakovaného vzduchu. Ale vajíčka drží jako přilepená. Není se co divit, všichni ti malí mnohonozí prevíti je lepí jakýmsi bílým sajrajtem, kterého se nelze zbavit žádný pozemským způsobem kromě hrubé síly.

Jenže síť je křehká. Hrubou sílu nelze doporučit.

Ale existují i jiné cesty. Věci, které jsou proti přírodě. Vynálezy, které nemají v obyčejném světě co dělat…

Například odlakovač na nehty. Nebo rozprašovač naplněný čistým etanolem.

Chemické zbraně, ač strašlivé a velice nehumánní, fungují dobře. Ještě trocha práce se vzduchem a vlhkým hadříčkem a je hotovo.

Sajrajt i vajíčka jsou pryč. Noční můra plná osminohých tvorů, kteří se pomalu líhnou za oknem je pryč. Nemusím se bát věcí, které číhají ve tmě, vzdálených jen pár centimetrů skla.

Lze říct, že jsem vyvázl jen o chlup.

Zavírám okno. Je čas jít spát. Vajíček jsem se zbavil. Nevím, zdali se vrátí, ale něco mi říká, že ač tato generace zhynula v alkoholových výparech… přijdou jiní, další. Koloběh bude pokračovat.

Dám čokoládu tomu, kdo mi řekne, zdali je v těchto řádcích nějaká metafora k životu.