Autor: Anna Bačáková
V mé vzpomínce
Nastavovala mi svá holá ramena sedíc čelem k dennímu světlu. Pramínky vlasů se jí pletly do očních řas, pohrával si s nimi letní vánek, který se do pokoje vplížil škvírou mezi nešikovně přivřeným oknem a okenní římsou, na kterou čas od času usedla straka. Mezi suché popraskané rty vložila cigaretu, hlasitě popotáhla, hrudník se jí křečovitě stáhl, vydechla temný oblak kouře do modrého světa. Ohnula záda, ze kterých vyrostl obludný hrb.
V minulosti, která byla má
Ve skromném studentskou spodinou vyhlášeném podniku posedávaly u stolu znetvořené tváře a jejich úsměvy zářily do temně modré noci. Servírce stačil jeden jediný pohled a věděla, že má roztáhnout koutky do roztomilého úsměvu a dolít poloprázdnou skleničku. Celé její okolí odporovalo její přirozené kráse, stejně jako její krása bojovala s nevšední ošklivostí toho zapadlého místa. Každý v její přítomnosti se, nehledě na své kvality, propadal do nejtemnějších koutů mé mysli. Zahleděla se do mé tváře, pohled stočila k mým očím a odvrátila hrdlo lahve od mé skleničky.
Orfeus
„Nebe je plné nádherných bytostí.” Pohled měla upřený vitrážová okna s anděly. „Které neumějí chodit po zemi.” povzdychla si. Pochyboval jsem, že by mohla být andělem. Nikdy jsem si nevšiml, že by vzhlížela k nebi, vždy upírala svůj zrak do cizích očí jako by žádala o odpuštění, nebo škemrala o zpropitné, aby měla něco na cestu zpátky do vzdálených výšin, odkud se snesla na zem. Myslel jsem si, že stojí o lásku, která není vyvažována ryzím citem, ale zlatem. Tehdy vtrhla do mého bytu bez klepání, násilně se vloupala do skříně. Vytahovala z ní kusy oblečení, které jí už bylo malé, mince v kapsách jejího kabátu stále cinkaly.. „Koupil si mě.“ Vrátila do skříně svou noční košili, jako by už nikdy nemohla najít příležitost k tomu ji obléct. „Koupil?“ „Nemám mu, co vrátit. Dlužím mu.“ Obratně objasnila svou beznadějnou pozici. Nikdy jsem jí neviděl nic vracet, o jejím dluhu jsem neměl ani tušení. „Kolik? Můžu to splatit.“ Nechtěl jsem si jí ani představit s kroužkem na prstu. Jako holubici na elektrickém vedení. Zasmála se, znělo to, jako by zapálila cigaretu a vydechla kouř. Nahrnulo se mi do tváří horko a krk se mi stáhl. „To ty nemůžeš, platíš mně, jenom mně“ Její ramena poklesla. Pocítil jsem hořkou pachuť neokysličené krve v ústech, chtěl jsem prskat a označit tak bílé šaty, které měla na sobě, bohužel ani ty nebyly její. „S tebou nemohu zůstat, protože bych tě obírala o to, co bych dala jemu na splacení dluhu. Byl bys nešťastný...“ Jako by mi na tom záleželo. „Dlužíš mu hodně?“ Podívala se na mě těma očima, které v přítmí pokoje ztrácely svůj lesk. Byl jsem si jistý, že její oči vyschnou a ze zlatavě hnědých se stanou laciné cínové. Věnoval jsem jí úsměv, který jsem pro ni utvořil z té špetky důvěry, která mi zůstala. Pochopil jsem Pandořinu skříňku. „Máš peníze.. dej mu, co on ti dal“ její rty se usmály. „Nedám mu nic, co je tvé.”
Kde to jen jsme, že musíme učit bohy lidskosti?