Autorka: Eliška Hermanová

Stmívalo se docela rychle, až za chvíli byla úplná tma, a já byl ještě pořád v lese. Možná to zapříčinily černé mraky, které najednou pokryly oblohu, jako by pouze čekaly, až slunce zapadne, a ony měly oblohu jen pro sebe.

Nevím, co mě to tenkrát napadlo jít se tak pozdě projít. Ale měl jsem v hlavě tolik myšlenek. Potřeboval jsem na vzduch. Ovšem začínám přemýšlet o tom, že to asi nebyl dobrý nápad. A hlavně, že to nebyl můj nápad.

Procházel jsem mezi stromy a čím větší byla tma, tím více jsem se opět vracel do přítomnosti a mé myšlenky se mi vytrácely z hlavy.

Už jako malý jsem znával všechny pověsti, které okolo tohoto lesa kolovaly nazpaměť. Jak se tam objevují zvláštní světla, lidé slyší hlasy a kroky, které nikomu nepatří, a hlavně že ti, kdo se tam vydají po setmění, se už nikdy nevrátili.

Já se ho ale nikdy nebál. Naše zahrada končila na jeho okraji a okno mého pokoje mířilo přímo na vršky jeho vysokých stromů a zelené kopce rozprostírající se za ním. Kolikrát mi matka opakovala ať do lesa nechodím, obzvláště ne sám a ať se od jeho stínů držím co nejdál, to jen půjde.

Všichni se báli… jen já jím byl skoro posedlý. Kolik hodin jsem strávil u okna a pozoroval každý detail – jak se listy stromů a keřů míhají ve větru, jak se větve stromů natahují blíž a blíž k našemu domu, jako by ho chtěl les pohltit ve své zeleni. Fascinovalo mě to. Ale nikdy jsem v něm opravdu nebyl. Tedy aspoň ne tak hluboko jako ten večer. Vždy jsem se potuloval pouze na okraji a nevydával se dál než na dohled od domu.

Bylo to zvláštní. Věděl jsem, že bych odtud měl zmizet, ale na druhou stranu jsem měl pocit, že mě tam něco drží, že něco potřebuje, abych tam zůstal. Aspoň ještě chvíli.

Začalo to zvláštním pocitem, že mě někdo sleduje. Ovšem kdykoliv jsem se otočil, nikdo za mnou nebyl. Cesta byla naprosto prázdná. Pousmál jsem se. Takže si se mnou hraješ ano, pomyslel jsem si a šel dál a postupně jsem si kroků přestával všímat a ani jednou se už neotočil.

Lidský instinkt se ale nedá zapřít, a tak nastoupil dojem, že je temnota kolem mě nepřirozeně ještě temnější, než byla zpočátku. Snažil jsem se ho potlačit, ale stejně jsem se neubránil tomu, abych se párkrát nerozhlédl kolem a nezkoumal onu tmu.

Jako kdyby se ale lesu nelíbilo, že se mnou jeho strašení nic nedělá, rozhodl se přitvrdit a postupně se za mnou začalo ozývat uši trhající kvílení a sténání, které sílilo na hlasitosti, když jsem stále nejevil žádný zájem o to, co se kolem mě děje.

Pousmál jsem se a zastavil se. V tu chvíli jsem cítil, jak mě cosi doběhlo. Po celém těle mi přeběhlo nepříjemné mrazení. Na kůži jsem ucítil jemné škrábání, jako by od tisíců malých jehliček a koutkem oka jsem několikrát zpozoroval zvláštní postavy, jak se ke mně blíží z různých směrů. Ovšem, kdykoliv jsem se ale jedním z těch směrů zadíval, nikdo tam nebyl.

Uchechtl jsem se. „To je vše?!“ vykřikl jsem do temnoty kolem sebe.

Nebyl jsem vystrašený, i když mé tělo reagovalo jinak. Měl jsem zrychlený tep i dech, ale to bylo všechno. Mysl jsem měl naprosto čistou.

Nevím, co jsem čekal, ale nic se nestalo. Opět jsem se tedy uchechtl, otočil se na podpatku a chtěl se pomalu vrátit domů.

Cítil jsem se trochu podvedený a mrzutý. Opravdu jsem čekal, že se něco stane? Byl jsem naivní. Vždyť je jasné, že to, co se o tomhle lese povídá, jsou jen a pouze výmysly vytvořené fantazií vyděšených lidí.

Aspoň to jsem si myslel na počátku cesty domů.

Jakmile jsem došel na okraj lesa a už jsem měl světla domu na dohled, zarazil jsem se. Nebo spíše mě něco zarazilo. Nemohl jsem jít dál. Jako by na hranici lesa byla nějaká zvláštní neviditelná stěna, která mi nedovolovala ze stromoví odejít.

Několikrát jsem se ji snažil prorazit. Nejdříve pouze tlakem. Když jsem ale ucítil za mými zády přítomnost něčeho, co se ke mně blížilo z hloubi lesa, použil jsem i hrubou sílu s rozběhem. Ovšem jediný výsledek, kterého jsem dosáhl, bylo to, že mě rozbolelo rameno, kterým jsem do stěny narážel.

A pak mě najednou pohltila temnota. Vůbec nic jsem neviděl. V první chvíli jsem si myslel, že jsem oslepl. Jakmile jsem ale ucítil tlak kolem zápěstí a kotníků, který se zvětšoval spolu s tím, jak se mi šířil dál po těle, a uviděl jsem šlahouny ještě temnější než temnota kolem mě, jak se mě snaží spoutat a zabodávají se mi do těla ve snaze dostat se pod kůži k masu a krvi, bylo mi jasné, že zrak mám naprosto v pořádku.

A v tu chvíli mi to došlo. Proto mě ten les tak přitahoval. Proto jsem se nebál těch povídaček a té temnoty co se zde nachází. Byl jsem kořist nalákána na zvláštní pocit souznění, stejně jako hmyz vábí masožravé rostliny na vrstvy nektaru na okraji svých listů.

Teď už jsem věděl, proč se nikdo nevrátil zpátky. Byly pouze potrava pro tu nestvůru bez fyzického těla. Pro tu potvoru, pod jejíž rouškou se dějí všechna ta zvěrstva, ze kterých ona žije.

Byl jsem bláhový a teď tu s dalšími nebožáky trpíme nehoráznou přetrvávající bolestí, chyceni jako mouchy v pavučině pavouka, ve spárech jejích chapadel. Sice nikoho z nich nevidím, ale jejich bolestné kvílení a skřeky nejde přeslechnout ani přes mé vlastní volání o milost.