Autor: Dominik Letocha 

Popište prosím celý den s co nejvíce detaily s ohledem na vaše prožívání.

Ráno bylo jako každé jiné. Tu noc mi nešlo moc spát, tak po vyhrabání z postele jsem se, ne zrovna entuziasticky, zmohl na nasypání lžičky kratomu do PET lahve s vodou a vyšel na autobus. 

Později, již v MHD, se s postupně dostavujícím účinkem zkombinovala akumulovaná únava posledních dnů a s myslí pohodlně usazenou v lenošce sladké apatie jsem pokračoval vstříc rannímu vyučování.

Myslel jste na to už tehdy?

Ne, tehdy jsem na to nemyslel, může to znít paradoxně, ale škola na mě funguje spíš jako rozptýlení od čehokoli, čím si zrovna procházím. Dokud se člověk nachází v nelibém prostředí, v němž je zdánlivě nucen setrvat, může množství každodenních útrap přičíst na triko externím silám; může se proti nim, i jen myšlenkově, bouřit, a v místnosti plné podobně naladěných jedinců implikuje vzpoura sounáležitost, oporu, klid a alespoň chvilkovou úlevu od problémů, které přicházejí až s přílišnou pohodou.

Posun následoval při poslední lekci dne.

V poněkud anonymním prostředí plné přednáškovny jsem sledoval, jak se, snad už po páté, profesor pomalu dostává od množin k funkcím, od funkcí k limitám a od limit k derivacím. Matematiku mám rád, zde se tedy jakási pohodlnost způsobená zvládnutím látky znovu dostavila a myšlenky začaly bryskně cestovat do krajin této aule vzdálených, do krajin vnitřního prožívání a představ o budoucnosti. 

Při vizi následujících let coby přehlídky přeskakování mezi nekontrolovatelným smíchem a kontemplováním sebevraždy, zatímco se pro jaksi územněné standardní fungování udržuji ve stavu perpetuální únavy a pod vlivem sociálně přijatelných drog, mnou začal znovu proudit pocit bezmoci a nesmyslnosti všeho.

Předemnou se už po sté odehrávalo léta trvající divadlo s předem známým koncem; sledoval jsem zuřivý tanec, každým krokem překračující mezi vírou a beznadějí, láskou a nenávistí, krásou a hnusem; jedinou realitou stala se neustálá superpozice těchto dvou stavů, a teď, v kontaktu s okolním světem, příchodem náhlého kolapsu vlnové funkce, spadla realita do stavu naprosté anhedonie.

Smířen jsem vstal ze židle a beze slova opustil aulu. Mou mysl nyní nezabírala žádná myšlenka, nic, úplné prázdno. S nezúčastněným výrazem jsem, nyní navigován jen silou zvyku, nasedl na autobus. Moc dobře jsem věděl co se chystám udělat, a poprvé v mém životě zavládl ničím nerušený klid. Teď už bude vše v pořádku. Tak jak má být. Má existence klesne do nejnižšího energetického bodu, tak jak jí bylo předurčeno; poprvé v životě bude mít mé počínání nějaký smysl.

Autobus dorazil a já spěšně vykročil na chodník. S pohledem pevně upřeným před sebe jsem vystoupal až do bytu, zavřel se v pokoji, z šuplíku v psacím stole vytáhl ampulku s prášky, celou si ji vysypal do dlaně a postupně všechno zpolykal.

Pokračujte.

Už nebylo cesty zpět. Toto byl ten okamžik, ke kterému celý můj život směřoval; toto byl ten tichý závěr, kdy jsem měl konečně dojít klidu; ta chvíle, která měla prudce, nenávratně a smířeně utnout můj vyměřený čas.

Takto vám to ale nepřipadalo, že?

Ne, takové to bylo v mých představách. Ve skutečnosti trval tento pocit asi vteřinu, hned nato přišlo jako srážka s vlakem uvědomění, co jsem to proboha udělal. Začal jsem panikařit, myslí mi létaly obrazy mých blízkých a kamarádů, začal jsem plakat.

Po asi dvou minutách zoufalství jsem znovu našel alespoň zdánlivé emocionální ekvilibrium a s obrovskou dávkou adrenalinu mi začaly létat myšlenky, co teď.

První řešení, co mě napadlo, bylo vyvolat si zvracení. Na nic jsem nečekal a běžel na záchod.

Po chvíli snažení jsem ze sebe dostal vše, v prakticky totožném stavu jako předtím.

Vyčerpán jsem zůstal sedět na zemi u záchodové mísy a vstřebával všechny ty emoce, které mnou stále ještě v hojné míře proudily.

Takto jsem tam seděl ještě asi hodinu.

Poprvé za dlouhou dobu jsem nepřemýšlel nad smrtí, ale nad životem.

Poprvé za dlouhou dobu mělo mé počínání nějaký smysl.

Pak jsem vyhledal Vás, dokážete mi pomoct?