Autor: David Seltenreich

Šel muž ulicí a pobíhal kolem něj pes. Ne příliš velký, ale také ne tak docela malý. Snad to byla border kolie, to vám přesně nepovím. Ale ono na tom taky tak nesejde. Mnohem důležitější je, že zrovna v bodě, kde jsem je potkal, se ulice křížila s jednou další. Muž chtěl přejít cestu a jít rovně. Pes však šel vlevo. Muž se zastavil na rohu a hvízdl.

„Brixi! Poběž, pejsku!“

Pes nereagoval. Nezaběhl se daleko, byl nejvýš pár metrů od pána, ale jaksi ostentativně ho ignoroval. Očuchával značku a pak zase pneumatiku zaparkovaného auta.

„Brixi! Pejsánku. Utíkej za mnou. Musíme se vrátit domů!“ ponoukal ho a laškoval s ním. Pořád nic. „Tak Brixi. Honem, honem, dostaneš dobrotu. Koupil jsem přeci tu kachničku, pamatuješ se? Dostaneš jedno stehýnko, víš? Ale tak Brixi…“

Brixi ale zřejmě narazil na obzvlášť zajímavé pachy a nenechal se v jejich zkoumání vyrušit.

„Brixi, povídám, abys šel. Tak bude to? Brixi, jdeme!“ zavelel muž direktivně a naoko vykročil. Odezva u psa nulová. „Brixi, poslouchej a pojď! Už toho začínám mít pomalu dost. Brixi!“ zařval z plných plic. „Tak ty takhle, ano? K noze! A okamžitě! Nebo tě seřežu! … Seřežu tě, že tě to bude sakra bolet! … Bude to?! … Brixi!“

Zase se chvilku mlčelo, ale právě tím bodavým tichem se muž teprve dostával do ráže.

„Brixi, opakuju to naposledy! Pojď! Co to jako má být, že neposlechneš svého pána?! Já ti něco povím – ty nejsi žádná border kolie, ty jsi pořádná bordel kolie! Do tří… raz… dva… tři! Tak a teď toho mám právě tak dost. Tak ty nejdeš?! Ty fakt nejdeš?! Mám si myslet, že nějaký smrad tady na ulici je ti milejší než já?! Vopravdu, ty jedno psisko? Ty nejseš ani bordel kolie, ty jsi zkrátka nevycválanej vořech. Já ti to takhle říkat nikdy nechtěl, ale víš, co byli zač tvoji rodiče? To nebyli žádný rodokmenoví načančánci. Karl von Bahnhof, to byl tvůj taťka. A ty seš docela po něm. Hloupej jako všechna tahle uliční cháska! A já blbec myslel, že tě můžu vychovat. Utratit vás všechny, postřílet a zahrabat, to by byla pro lidstvo služba! A nejen pro lidstvo. I pro všechny další psy. Brixi, já bývám klidný, ale všechno má své meze. Kalich mé trpělivosti právě přetekl. K noze, špinavej čokle, tak slyšíš, k noze!“ řval celý bez sebe, máchal rukama a na čele se mu tvořily krůpěje potu.

Podařilo se mu ale dosáhnout pouze toho, že na něj sice hleděli v ulici snad všichni, Brixi však ne.

„Nojo, pán má svou hlavu. Pán si myslí, že je chytřejší, než jsem já. Pán si myslí, že se o sebe dovede postarat sám,“ ironizoval najednou. „Ale šeredně se mýlíš. Ty mrcho. Nejsi možná sám, kdo si to o mě myslí, ale nemáte pravdu. Já nejsem žádný hlupák, jen si na mě nasazujte vy všichni, jen mě urážej, Brixi, ale já nejsem hloupý, ne, to já nejsem, na rozdíl od tebe… Já jsem už jenom zkurveně nasranej! Jdi! Jdi, jsem řekl! Ne, nechoď, ty bestie, táhni do prdele, smrade, táhni! Už tě nechci víckrát vidět, bastarde! Seš k ničemu, ty prase jedno. Ty zpíčená svině! Seš nula! Absolutní nula! Rozmlátit ti tu tvojí vychlemtanou držku, to by pomohlo!“

Tentokrát bylo ticho, protože muži došel dech. Byl rudý jako rajské jablíčko a opíral se o kandelábr. Lapal po vzduchu a přerývaně skučel. Brixi se na něj konečně otočil, jinak se ale nehýbal. Seděl, koulil na něj své smutné psí oči, hluboké, jak se říká, a zamyšleně jej pozoroval.

„Tak ty se mi ještě budeš vysmívat, jo? Ty tady na mě budeš takhle drze čumět?! Ty si fakt nedáš pokoj? Tebe to baví mě srát?!“ šeptal výhružně. „Víš co?! Tumáš! Řek sis o to sám!“

Zčistajasna vytáhl spod kabátu automatickou pistoli a několikrát vystřelil. Byl však rozrušený a ruka se mu klepala, takže se trefil pouze do tlapky. Sám se u toho zhroutil na zem a bezmocně se třásl. Pes zatím bolestně zavyl. Po černých a bílých chloupcích se dral potůček čerstvé psí krve. Namáhavě vstal a šel k pánovi. Kulhal u toho. Došel k němu a pán jej pohladil.

„No vidíš, že to jde. Já vždycky věděl, že se s tebou dá domluvit. Že jsi chytrý pes. To tě musí bolet, viď?“ ptal se soucitně a drbal jej. „Já ti to doma ošetřím.“

Pak se oba dva zvedli, přešli cestu, bok po boku kráčeli jako nerozluční bratři k domovu, a pak mi dočista zmizeli a já je už nikdy neviděl.