Autorka: Viktorie Šebelíková

Úděl doktorky znamená lidem pomáhat. A to i v případě konce jejich pozemské cesty. To mi každý den bezostyšně připomínala má práce v ARO. Naučila mne nic nebrat jako samozřejmost – smrt, i život. Vnímala jsem jen jejich spěšné prolnutí, když pacienti leželi na lůžku a tiše bojovali o možnost dalšího dne z nevyzpytatelné dotace času.
Poslední mazurku tančila se svým osudem i Ilona Maňásková. Špičková ilustrátorka dětské poezie, kterou obral o její dosavadní životní styl nelítostný zápal plic.
Když jsem zrovna na noční měla chvilku volna, sedávala jsem naproti jejímu pokoji a hlavou mi vířily její něžné a snové postavičky z knížek, které zoufale volaly zpátky jejich stvořitelku. Jenže tu ve svých spárech svírala horečka a apatické blouznění.
Cítila jsem, jak moc bojuje její zesláblé tělo za každou minutu. I já a moji kolegové jsme se jako pro každého pacienta vrhli v nevyzpytatelnou bitvu osudu.
Bylo po druhé hodině ranní a já měla vykročeno z nemocničních dveří směr domov. Právě mi končila služba a já byla myslí v mlhavém háji. Únava již na mne spřádala své nitě a každý krok z paměti vymazával ten předchozí. Ostře vykrojený měsíc dominoval královské modři noční oblohy a hvězdy, které mohly být i tisíce let vyhaslé zářily z posledních sil. Celá ta scenérie nade mnou mi ve své abstraktní osobitosti připomínala nemocnici a její pacienty.
Byla jsem v půli nemocničního parčíku, když v tom jsem pocítila náhlou teplotní změnu. Nebyl to však klasický nepříjemný pocit strachu. Spíše podvědomé vycítění důležitosti nadcházejícího okamžiku. Něco se stane, našeptávalo mi svědomí. Kolem mne ševelily stromy svou melodickou ukolébavku a křupání kamínků pod mými teniskami tomu dodávalo pravidelný rytmus.
Otevírám branku a už stojím na druhé straně, ven z parčíku, když v tom si uvědomím, že noční píseň, které byly mé kroky dirigenti stále pokračuje, i když stojím. Pevně zavřu zdobenou bránu a stisk klíče v mé levé ruce posílí. A v tom jsem ji spatřila – matný obrys nachové siluety, která vyzařovala tlumené světlo. Její krok ovšem přidával do poklidných tónin lesní symfonie malinko melancholický nádech. Silueta se zastavila dva kroky naproti
zavřené brance. Naproti mně.
Chvilku tam stála a pak se naléhavě nahrbila. „Nech mě jít.“ slabě zaskuhrala. Dívala jsem se na ni opojená naprostým úžasem. Postava udělala jeden krok a natáhla paži směrem k mé ruce, která stále svírala klíč. „Prosím, jen mě nech projít…“ zaznělo pomyslným nočním
tichem.
Ačkoliv jsem se nikdy neocitla v situaci této podobné, jednala jsem zcela instinktivně. Věděla jsem, že je to jeden z mála případů, kde když nic neudělám, je to to správné rozhodnutí.
Soucitně jsem na ni naposledy upřela zrak a pak odhodlaně pokračovala opačným směrem k autu.
K parčíku jsem se ani jednou neohlédla.
Doma jsem usnula jako zabitá a po celý zbytek dne jsem myslela jenom ve přítomnosti, nikoli na to, čemu jsem včera byla svědkem.
Při další směně mne u vchodu přivítal značný rozruch a hluk. Nechápala jsem, co se děje.

„Pojďte se rozloučit s paní Maňáskovou!“ zvolal někdo z přítomných. V ten moment mi ztuhla krev v žilách. ‚Panebože, paní Maňásková podlehla své nemoci!‘ přepadl mne ten nejhorší možný scénář. Utíkala jsem do jejího pokoje. V tom veškerém shluku jsem si ani nevšimla, že se jedná o výkřiky plné radosti. Tomu všemu se otevřela má mysl až když spatřila sedět na lůžku čilou Ilonu Maňáskovou, jak se zubí na všechny sestry a doktory okolo
a v ruce svírá tašku s napůl zabalenými věcmi.
Tváře má v odstínu růžových pivoněk a oči jí jiskří tóninami duhy. Jakmile jsem vstoupila do dveří, veškerá pozornost se upřela na mne.
„Lucie, jste anděl! Paní Ilona říká, že jste jí svou neúnavnou vůlí a trpělivou léčbou vyléčila!“ haleká jakýsi doktor z druhého oddělení.
„No to je učiněný zázrak!“ libuje si v pochvalách další sestra.
Stojím tam jako v mrákotách a tu už mne táhne dav mediků ven z pokoje, aby se mnou ten podivuhodný jev prokonzultovali.
„Už je tu rodina paní Maňáskové. Pomůže jí sbalit a pak odjede domů. Měla byste se s ní naposledy rozloučit.“ zakončila rozhovor jedna z mých kolegyň.
Není třeba nikam chodit, protože dav se rozprchává a já sleduji hbitý krok paní Maňáskové a její bdělý pohled.
Zastavila se naproti mně a svým jemným hlasem řekla:
„Děkuji Vám, slečno Lucie, že jste mě nenechala odejít a opatrovala jste mě dnem i nocí.“
Nezmohla jsem se na slovo. Ona mi stiskla ruku, lišácky mrkla a do dlaně mi vtiskla složený papír.
Byla jsem na něm barevně zpodobněná já ve stylu jejích poetických ilustrací.
Pak se otočila, zamávala ostatním v budově a v doprovodu svých nejbližších pomalu mizela
v liniích perspektivy.
Ještě ten den jsem si vzala volno a trávila jsem ho zadumaným sezením v křesle. V duchu jsem přemítala nad veškerými okamžiky nadhodilé souhry života, co mne za poslední týden potkaly. A pak mi to došlo. Tu paní vůbec nespasily žádné léky, či přístroje. Ještě jednou a pozorněji jsem se zadívala na moji pohádkovou podobiznu. Byla tam ale ještě jedna věc, které jsem si předtím nevšimla. Pastelem rozmázlá silueta a pod ní drobným písmem
napsáno: Nechť s vámi váš stín zůstane navždy.
Opřela jsem se hlouběji do křesla. Co je člověk bez svého stínu? Dvojrozměrný, vzpomínka, prázdný koncept. Přeci jen jsem měla nějaký podíl na zachování jejího života. Já nepustila její stín pryč za brány živého divadla.